Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

Letos jsem si zopakoval návštěvu Tenerife. Opět jsme s kamarádem podnikli trekovou dovču - prošli jsme ostrov ze severu téměř na jih a ušli 137 km. Také jsem si splnil druhý sen a to, vidět rozkvetlé Tenerife. Přiletěli jsme na severní letiště pozdě odpoledne a už z dáli prolétali dekou mračen. Nad letištěm to vypadalo že bude ceďák, ale naštěstí nepršelo. Supermarket naproti letišti byl už kupodivu na české poměry zavřený, tak jsme hupli do autobusu směr Agua Garcia. Leč řidič jel na druhou stranu do La Laguny. To nás poněkud vypek. Naštěstí asi za 3/4 hodiny jel jiný do náhradního výchozícho bodu La Esperanza. Po hledání nějakého nenápadného místa na spaní (přístřešek u kostela do kterého navíc svítila pouliční lampa se mi nezamlouval) jsme našli kousek rovného místa hned na okraji města v borovém háji. A hned první noc jsem zjistil, že letní spacák, tady moc nehřeje a noci jsou chladnější než jsem čekal. Ráno jsme se vrátili do města a koupili vodu - po cestě nejsou zdroje. Počasí se umoudřilo a bylo slunečno a teplo. Trek začal stoupáním po silnici hned za La Esperanzou. Když jsme se vydrápali k hospodě na křižovatce, tak jsme zjistili, že jdeme po jiné silnici než jsme měli. A odbočka je kdesi nad náma. Škrábeme se dál a výš. Cestou bylo několik vyhlídek na jižní pobřeží. Z jedné bylo vidět hlavní město Kanár. Došli jsme až k odbočce do prava do lesa a díky mobilům s GPS se prodrali lesem, houštím a ostružinami na dálkovou trasu Camino de Santiago de Tenerife a po ní pokračovali rozkvetlým lesem doslova v mracích z nichž se sem tam srážela voda na borovicích až k druhému nocovišti. Je to vlastně turistický přístřešek a opodál fontánka ovšem se zavřeným strženým vodovodním kohoutem. Betonovou podlahu jsme si na noc vystlali silnou vrstvou jehličí. V noci se vyjasnilo a borový les vypadal úchvatně horově.
více  Zavřít popis alba 
  • květen až listopad 2018
  • 70 zobrazení
  • 0
  • 00
Ráno je opět mlha ikdyž ta mlha jsou ve skutečnosti mraky, které zakrývají severní část tenerifského pobřeží a hor. Pokračujeme dál po dálkové trase. Sem tam se kříží s jinou určenou pro kola, motorky a koně. Pohybujeme se ve výšce 1600 až 1800 metrů. Les je zde sice stále borový, ale je vidět, že je zde celoročně dostatek vláhy, když ze stromů visí lišejníky. V části nad Aguamansou jsou všude vidět obrovské několiksetleté borovice. Na nocleh jdeme do Caldery nad Aguamansou. Je to malý prastarý kráter, kde je dnes místo na pikniky a restaurace. Bohužel tu je banda mítních a všude je dost mokro a kouř. Opět spíme na jehličí v turistickém přístřešku.
více  Zavřít popis alba 
  • květen až listopad 2018
  • 49 zobrazení
  • 0
  • 00
Kupodivu je dnes ráno slunečno, ikdyž z kopců sem klesá chladno a vlhko. Kousek od piknikového přístřešku je pramen tekoucí vody, takže spolu se snídaní doplňujeme vodu. Po zbalení jdeme směrem ke Caldeře a pak po silnici dolů k hlavní silnici. Podél ní vede turistická steska oběma směry. Jdeme dolů do města Aguamansa. Městečko leží ve svahu a celé se vine kolem silnice, která vede nahoru na Canadas a Pico el Teide,a dolů na pobřeží přes Orotavu do Puerto de la Cruz. Zde v horní části jsou kolem silnice restaurace, jedna vedle druhé. My odbočujeme z hlavní do města a celkem prudce klesáme jednu z ulic až k malé samoobsluze. Po dokoupení chleba, vína a sušenek jdeme zpět nahoru k hlavní silnici. Kolega cestovatel je poněkud unaven - dobírá ještě antibiotika na boreliozu, a tak si v zastřešené zastávce dopřáváme celodenní siestu a oběd. Odpoledne se ubýráme zpět po stezce pro pěší a hledáme nějaké místo na přespání. Asi po 3/4 hodiny pomalé chůze jsem objevil skryté místo u jakési chalupy, ale za to s luxusním soutokem dvou pramenů, který je otevřený. Takže pro dnešní den máme i tekoucí vodu s koupelnou.
více  Zavřít popis alba 
  • květen až listopad 2018
  • 33 zobrazení
  • 0
  • 00
Ráno opět jdeme do Aguamansy na autobus, který podle průvodce by měl jet nahoru. Kolega není v toto směru úplně optimistický, ale nakonec autobus přijíždí a my pokračujeme nahoru na Canadas. Stále je kolem nás mlha, silnice se různě klikatí. Až v pásu, kde končí hustý lesní porost najednou mlha, nebo spíš mraky končí a místo ní je čistá modrá obloha a slunce. Vystupujeme spolu s většinou cyklistů u hospody u křižovatky El Portilo. Jdeme ještě kus po silnici, kolega pod ní po pěšině, k návštěvnickému centru. Odbočujeme do leva a jdeme na okružní trek kolem Montana Arenas Negras. Když už jsme dostatečně daleko od všech lidí, tak ve stínu jednoho z keřů si dáme přestávku a vytahujeme vše navlhlé a rozkládáme kolem na keře, aby to pořádně uschlo. Z našeho místa máme výhled od křižovatky vpravo, přes návštěvnické centrum až po pemzové hradby vlevo. Celému výhledu ovšem dominuje nejvyšší hora Španělska Pico el Teide 3718 m. Ta nás čeká zítra.
více  Zavřít popis alba 
  • květen až listopad 2018
  • 33 zobrazení
  • 0
  • 00
Dneska je pátek a v návštěvnickém centru na Cañadas mají zavřeno - mám rád fotky bez lidí. Za chvíli se ale přižene grúpa náctiletých španěláků a je po klidu. Trek začíná u návštěvnického centra a pokračuje za ním. Martin natahuje krok a já taky, abychom kobylkám co nejdřív utekli. Za nějakou dobu odbočují na rozcestí a my pokračujeme stále rovně k Tejdíkovi - tedy abych ho neurazil k Pico del Teide, což je nejvyšší vrchol Španělska 3718 m. Jdeme zvlněnou krajinou náhorní plošiny kaldery Cañadas, o které se přesně neví jestli je to kráter sopky nebo vznikla po dopadu meteoritu. To na co šlapeme z dálky vypadá jako písek, ale ve zkutečnosti to jsou malé úlomky pemzy a kolem nás tmavě hnědé seskupení tufů. Po nějaké době začínáme stoupat na Montaña Blanca, což je malý vedlejší kopeček. Má jen 2748m. Asi v půli se cesta několikrát vlní ve velkých obloucích a protíná obrovské pole s teidskými koulemi. Je jich ke stovce a jsou 2-4 m velké. Vznikly při dávné erupci z velmi husté lávy, která se odlamovala a kutálením zaoblila do těchto úžasných tvarů. Trasa neustále stoupá a já pořád jsem předsvědčen, že to nahoru nedám, obejdu celý Teide a počkám někde na Martina až sleze. Pod plochým vrcholem M. Blanca si dáváme odpočinek, protože zde začíná výstup. No tak to zkusím kam se vyškrábu. Pomalu stoupám nahoru traversy po kamenité cestičce. No nakonec to není tak hrozný. Postupně se mi otevírá nádherný pohled na stále větší a větší část jihozápadní části ostrova. Pak začíná mírně obtížný úsek, kde je hodně plochá skála cesta je tam nezřetelná a stěny trochu kloužou. Jako velké zadostiučinění, že jsem se vydrápal až sem, nacházím nesmírně vzácné endemické teidské fialky. Rostou pouze ve vyšších výškách a pouze zde na úboučí Tejdíka. A pak...pak se najednu jako fata morgana objevuje chata ve výšce 3260 m, kde máme zaplacený nocleh.
více  Zavřít popis alba 
  • květen až listopad 2018
  • 43 zobrazení
  • 0
  • 00
více  Zavřít popis alba 
  • červen až listopad 2018
  • 58 zobrazení
  • 0
  • 00
Přiletěli jsme krátce po půlnoci. Po malém extempore s autem celou noc jedeme z Keflavíku přes 600 km až na severovýchod do Kempu Ásbyrgi. Kemp je poměrně velký, leží na začátku 3,5 km dlouhého kaňonu ve tvaru úzké podkovy. Jednotlivé části jsou odděleny velmi volně rostoucím živým plotem z vrb. Kolmé stěny kaňonu se postupně zvedají z okolního terenu až do téměř 100 metrové výšky. Na konci kaňonu je náhdherné jezírko jako z japonské zahrady. Kaňon vznikl pravděpodobně po několika jökulhlaupech. Což je katastrofální prudká záplava, která vzniká při výbuchu sopky pod ledovcem.
více  Zavřít popis alba 
  • 14.8.2017
  • 58 zobrazení
  • 1
  • 00
Ráno jsme se rozdělili Andrea a Vlasta jdou pěšky z kempu přes národní park Jöklusárgljufur na jih k Detifossu a já s Martinem jedem autem k Detifossu. Nejprve po silnici přes řeku Jökulsá a pak odbočujeme na šotolinovou cestu podél pravého břehu řeky. Po jízdě, která vyžaduje pozornost, kvůli svému stavu, parkujeme na pravém břehu nejmohutnějšího vodpádu Evropy Detifoss. Po další strastiplné cestě i na jeho levém břehu. Kousek nad Detifossem je další vodopád, menší, Selfoss. Potom vyrážíme směrem na sever naproti Andree a Vlastovi. Krajina je nejprve suchá pustá, kaminitá. V jižní části parku je nádherný hluboký kaňon řeky a cesta vede prakticky nad jeho okrajem. Ve střední části parku náhle začíná islandský les, kteří tvoří 1,5 metru vyské břízy. Zastavujeme se u říčky Holmá, která přepadá kamenitým vodopádem do Jökulsy. Vracíme se zpět horní cestou podél říčky zpět na parkoviště u Detifossu. Pak odjíždíme do kempu v Reykjahlđu u jezera Mývatn.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen až říjen 2017
  • 46 zobrazení
  • 1
  • 00
Opět máme krásné ráno a za sebou první noc u jezera Mývatn. Kousek za městečkem Reykjahlíđ je rozsáhlá geotermální oblast Hvör a hřbet Námafjall.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen až říjen 2017
  • 32 zobrazení
  • 1
  • 00
Už večer začalo pršet a ráno je zataženo, chvílemi mrholí. Chystáme se objet jezero Mývatn po jeho jižní straně. První zastávka je u kopce Vindbelgjarfjall (529 m), odkud je za pěkného počasí nádherný výhled na celou oblast jezera, která je více méně rovninatá. Při výstupu nahoru se mi ozvalo koleno, den před tím jsem si natáh' vazy, tak čekám asi ve třetině na Martina, který se škrábe až nahoru. Vlasta a Andrejka zůstali dole. Dále na jihu u stejnojmenné vesnice, se jdeme projít mezi pseudokrátery Skůtasđagígar. Vznikly asi před 2300 lety, kdy tu byla rozsáhlá bažina a nedaleké sopky sem vrhaly sopečné bomby, které v krajině vyhloubily nízké leč i přes 100 metrů široké krátery. Skalní lávové město Dimmuburgir vzniklo tak, že sem natekla asi 20 metrová vrstva lávy, která byla zase jinou lávou částečné rozpuštěna a odtekla spolu s ní. Zústaly tu jen kužely z pevnějsí a tvrdčí lávy. Já sem si pomalu prokulhal jednu z tras. Ostatní se vydali přes lávové pole k nedaleké kaldeře Hverfjall (462 m, průměr 1 000 m). Já mezitím jedu ke zlomu pevninských desek, které oddělují Evropu a Ameriku. Pod tímto zlomem jsou dvě jeskyně s jezírkem s teplou vodou. Je tu dost tma a plno lidí, a tak dlouho čekám, na záběr bez návštěvníků. Protože je stále zataženo a mží, rozhodli jsme, že pojedeme přes noc až do kempu u ?ingvelliru. Cestou jsme se ještě stavili u jednoho z nejkrásnějších islandských vodopádů - Godafossu, čili vodopád Bohů.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017
  • 40 zobrazení
  • 1
  • 00
Probouzíme se do nádherného slunečného rána na tábořišti asi 200 merů od kempu. Nicméně ráno nás budí pikolík, co vybírá poplatky za stanování. Alespoň nás upozornil, že můžeme použít zařízení hlavního kempu. Po ranní sprše a snídani jedeme na parkoviště ve střední části národního parku ?ingvellir - česky Sněmovní plán. Trhlina mezi pevninskými deskami tu dosahuje už 20 metrů a stěna která ho tvoří vytváří monumentální hradbu nad celou plání. Na Islandu dlouho nebyla centralizovaná vláda. Nahrazovalo ji každoroční setkání náčelníků s doprovedem zde na této pláni. Toto setkávání začalo před více než tisící lety a fungovalo jako první parlament, protože náčelníci zde probírali zákony, konaly se soudy a také velký jarmark. Odtud jedeme na západ k dvoustupňovému vodopádu Gulfoss. Na začátku 20. století tu chtěla zahraniční společnost vybudovat vodní elektrárnu, ale po protestech dcery majitele pozemku, která šla pěšky až do sídla parlamentu v Reykjavíku a také po zkrachování stavební společnosti k tomu nedošlo. Fouká tu nezkutečně silný a studený vítr a vydrží to celé tři dny. Vracíme se stejnou cestou, protože kousek odtud je gejzírové pole a dnes již jediný činný gejzír Strokkur, který chrlí horkou vodu do 20 minut každých 10 minut. Na noc jedeme na jih do města Selfoss.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017
  • 35 zobrazení
  • 1
  • 00
Dnes jedeme podél jižního pobřeží. Po ranní příhodě, kdy jsme natankovali do diesla benzín, ale poměrně rychle a úspěšně tuto příhodu vyřešili, odjíždíme na útes Dýrhol?y u vesnice Vík. Dyrhol?y je monumentální skála vykročená do oceánu, do níž vlny vymlely mohutný otvor. Nad útesem stojí maják z roku 1927, dnes je z něj malý hotel. Kolem je na obě strany rozhled na kolmé stěny útesu, kde hnízdí papuchalci a dvě dlouhé černé pláže. Odtud se vracíme zpět do kempu v Sellu. Z hlavní silnice odbočujeme k ledovci Mýrdaljökull, přesněji k jednomu splazu. Mýrdal je 4. největší islandský ledovec. Můžete si zde zaplatit výšlap na ledovec s průvodcem. Další dvě zastávky jsou u vodopádů Skógar a Seljalandsfoss. Oba jsou kousek od okružní silnice a tudíž v patřičně obležené turisty. Skógar je jeden z nejkrásnějších, nejvyšších a největších islandských vodopádů. Seljalandsfoss poskytuje možnost projít se za vodopádem a nechat se patřičně zmáčet jeho vodou. Stejně jako Skógar přepadá ze skalnaté obrovské plošiny kolmo dolů, přičemž tato plošina je u Skógaru 62 metrů nad pobřežní rovinou, u Seljalandsfossu 60 metrů. Sopka Hekla, v překladu Zahalená, je 1491 metrů vysoká a opět ze silnice doře viditelná. Je to nejaktivnější vulkán na ostrově. Chtěli jsme původně jet až pod ní, ale vede k ní šotolinová cesta pro terení auto. A stejně nejlepší fotky jsme pořídili z odstupu ze silnice.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017
  • 31 zobrazení
  • 0
  • 00
Nastal poslední den letošní expediční dovolené. Jedeme směrem na západ až do městečka Hveragerdi, které je známé svými skleníky na zeleninu a květiny. Říká se, že Island díky těmto skleníkům byl soběstačný produkcí banánů. No, četl jsem, že to níkdy nebyla pravda a žádné banánové plantáže jsem tu neviděl. Za pozornost však stojí geotermální oblast Hengill za městem kam míříme. Kromě geotermální elektrárny je hlavní lákadlo termální potok Reykjadalsá, kde se dá koupat. Musíte překonat několik kilometrů přes kopec koňmo nebo pěšmo. A pak se mužete ráchat ve velmi teplé vodě potoka.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017
  • 37 zobrazení
  • 1
  • 00
Letos jsme odletěli na expediční dovolenou po horách Mallorky.
Mnoho lidí jí má Mallorku spojenou s plážemi, koupáním, barovým poflakováním, nočními kluby a nákupy. Jenže Mallorka nejsou jen pláže, ale také nádherné pohoří Serra Tramuntana, které se táhne po celé západní části ostrova. Přes toto pohoří vede stará poštovní a obchodní cesta Cesta suchých kamenů- Ruta pedra en sec. Tato cesta má mnoho odboček. Dnes na ní navazují další turistické trasy a také síť horských chat - refugií, kde se dá za rozumné peníze přespat a to včetně veřeče a snídaně.
Horské terény jsou místy opravdu velmi náročné, hlavně díky prudkým svahům a velkým výškovým rozdílům. V létě navíc je krajina vyschlá a musíte s sebou nosit dostatečnou zásobu vody (a v našem případě i vína .-)).
Po příletu jsme se přesunuli do hlavního města ostrova Palmy de Mallorca na náměstí Placa Espanya, kde je centrální nádraží pro autobusy, vlaky a metro. Součástí je i supermarket, kde si nakoupíte vodu a třeba něco k snídani. Protože jsme měli čas do odjezdu autobusu, šli jsme si projít město. Potom jsme odjeli na jihozápad do vesnice Sant Elm, což byl výchozí bod naší expedice, vykoupali jsme se v zátoce Cala en Baset. Cesty zde nejsou prakticky vůbec značené, takže jsme ji záhy ztratili a protože bylo šílené horko, rozhodli jsme se cestu vzdát, přespat nad zátokou a druhý den odjet přes Palmu rovnou do horského města Valdemosa.
Chtěl bych poděkovat kamarádovi Martinovi, že se mnou opět vyrazil do světa. A vydržel všechny ty sestupy a výstupy s 18 kg báglem, které jsem naplánoval, což byla fakt neskutečná dřina.
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2016
  • 167 zobrazení
  • 1
  • 00
Ráno jsme autobusem ze Sant Elmu přes Andratx jeli do Palmy, a dále do hor do městečka Valdemosa. Je to opravdu krásné malebné a fotogenické městečko na pozadí hor. Jediná věc, která tu chybí je refugio - ubytovna pro turisty. Zde jsme ve stínu stromů na autobusové zastávce počkali, až přejde odpolední žár a vydali se na přechod horského hřebenu mezi Valdemosou a Deiou. Cestou do hor jsme na křižovatce odbočili na "alternativní" cestu, která nebyla prakticky značena.Vyškrábali jsme se skoro pod hřeben. Našli jak báječné místo na nocleh, uměle vytvořený rovný plácek bez kamenů tak i tu správnou cestu, která byla kousek nad námi.
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2016
  • 70 zobrazení
  • 1
  • 00
Ráno jsme vyrazili na přechod hřebene z Valdemossy do Deii po té správné cestě. Byli jsme už dost vysoko, protože krajina po chvíli výstupu změnila. Les skončil pár metrů pod hřebenovkou a dál už jen lehce zatžená obloha, kameny, šutry a balvany a výhled široko daleko. Hřebonovka byla fakt pěkná a dobře se po ní šlo. Po několika hodinách jsme na mírném kopci potkali dvě francouzky,které se nás ptali na cestu. Zdálo se mi, že se poněkud neorientují odkud vyšli a kam jdou. Potom po pár stech metrech tu je odbočka do Deii. Cesta zprvu byla traversová lemovaná kameny, ale pak se úplně vytratila a zbyla tu jen planina velmi zvláštně otře rozpukané skály. A ukazaltel nikde. Šli jsme až na okraj, kde jsme pod námi viděli Deiu, ale o nějakých 750 metrů níže. ASi dvě hodiny jsme pobíhali sem a tam po okraji této hory a hledali cestu. Až pak ji Martin našel asi v jedné třetině pod vrcholem, zcela nenápadnou odbočku doleva. Do Deii jsem sestupovali dost prudkým terénem pod hustými korunami buků.
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2016
  • 60 zobrazení
  • 1
  • 00
Ráno jsme vyšli z refugia Muleta vstříc Sólleru a zatažené obloze. Navzdory klasické cestě jsme šli kolem majáku s výhledem na přístav Port Sóller. Úplně jsem zapoměl, že se do Sólleru můžeme svést tramvají, která tu mezi oběma městy jezdí. Vlastní Sóller je poměrně velké město překvapivě plné autoopraven. Pronikli jsme až do středu až na náměstí, kde jsme se díky přijíždějící tramvaji a vykukující katedrále zorientovali. Zeptal jsem se pro jistotu staršího pána a ten mi potrdil, že to správné náměstí je kousek odsud před katedrálou. V rohu vlevo je ulička, která nás vyvedla z města až do soutězky Biniaraix. A pak to začalo. Stoupání soutězkou Biniaraix není pro padavky a my máme na zádech 18 kg. Sóller je ve 100 m nad mořem a malé sedlo kam míříme v 950! Cesta nahoru je kompletně vydlážděná kameny na sucho kladených, a neustále se kroutí a stoupá mezi olivovníkovými háji, opěrnými zídkami, které se táhnou skoro až nahoru. Nahoře je taková jako brána a za ní mírné klesání k prvnímu ze dvou jezer - Cúber. Na břehu stojí malá chata, kde jsme si dali oběd a pauzu. Potom jsme pokračovaliaž k hrázi v západním cípu jezera a tady odbočili na cestu do prava podél betonového potrubí, které odvádí vodu do Palmy. Cesta je nezkutečně špatně schůdná, protože je na ní vrstva malých kamínků a klouže to. K tomu vede celkem prudce dolů na opačnou stranu hor. Cestou jsme prošli 5 tunely, kterými vede i potrubí. Když jsme slezli až dolů na šotolinou cestu, pokračovali jsme až na silnici, která stoupala v serpentýnách až k našemu druhému noclehu v refugiu Tossal Verds.
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2016
  • 160 zobrazení
  • 1
  • 00
Ráno jsme se rozloučili s dalším super refugiem a dali se na cestu k jezeru Gorg Blau. Jdeme po cestě, která obchází stejnojmenný vrchol jako chata, Tosal Verds, z pravé strany. Cesta je o 200 % lepší a příjemnější než včera a hlavně má mnohem menší sklon. Po přejití hřebenu jsme přišli do nádherného dubového lesa. Na Mallorce roste dub cesmínolistý, který má malé listy s ostny na konci a plodí malé žaludy. Trasa dále vede po severní straně hory Tosal Verds a je kamenitá a kameny jsou upraveny do asi 1 m široké stezky. Trochu to připomíná cestu k nějakému klášteru šaolin. Jen tu místo jehličnanů jsou duby. Po překonání hřebenu cesta klesá hustým lesem, ve kterém jsou upravená místa do kruhu, tvořené jednou nebo více řadami kamenů podle sklonu svahu a kde se dá pohodlně přespat, protože tam není všudy přítomné kamení. Pod kopcem jsme přešli po betonové lávce přes "tuberiu" což je asi 150 cm vysoké betonové koryto, kterým se přivádí voda do jezera Cúber a odtud potrubím na pobřeží do Palmy. Cestou jsme potkali 2 skupiny turistů a dopřáli si odpočinek ve stínu dubůs nádherným výhledem na jezero Gorg Blau. Trasa končí u silnice. Zároveň tu je místo na piknik a grilování. A hlavně pramen vody. Uvařili jsme si čaj a čekali na autobus, který tudy včera po půl 3 projel. Když se přiblížilo půl 3 šli jsme k silnici. Autobus skutečeně jel, ale z neznámého důvodu nám nezastavil. Takže musíme jít pěšky až do Escorcy, což je hospoda a místo odkud se vyráží do kaňonu torren de Pareis. Cesta po silnici trvala přes 2 hodiny a více méně po rovině. V hospodě v Escorce jsme si chtěli dát pivo, protože celou cestu do nás pražilo slunce, ale vyhodili nás, že mají zavřeno. Takže vzhůru dolů do kaňonu. Sestup od hospody až na dno, kde jsme spali trval přes hodinu.
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • léto 2016
  • 214 zobrazení
  • 1
  • 22
Ráno mě probudil Martin, že se do kaňonu blíží lidi. A skutečně. Úplně nahoře se pohybovala řada mravenců v čele se svítivě oranžovou bundou. No měli jsme hodinu než doskáčou až k nám na dno. Takže jsme se rychle zbalili a šli. Kaňon řeky Pareis je opravdu úchvatný, nádherný, magnificentní, kolem vás jsou kolmé 100 metrové stěny, v nich četné jeskyně a různě velké díry. Všude kolem jsou napadané balvany různě poházené na sebe. Někdy se dají obejít, ale na několika místech je musíme přelézt, nebo se propasírovat dutinami a škvírami mezi nimi, což s našimi batohy není vůbec jednoduché. Lano jsme sice neměli, ale dohnala nás malá skupinka lidí v čele s českou průvodkyní a ti lano měli, tak jsme ho také vděčně využili. Nakonec se kaňon rozšíří v malou, ale hojně navštěvovanou pláž. Koupání jsme vynechali, neměli jsme už vodu a tak jsme prošli uměle vytvořeným tunelem do Sa Colabry, což je malá vesnička na pobřeží. Sedli jsme si v jedné restauraci a dali si oběd a kávu. Právě včas, protože za půl hodiny přijelo asi 10 autobusů a v restauraci bylo rázem narváno. Vychutnávali jsme si klid a pohodu po náročném dni. Měli jsme čas do 3 odpoledne, kdy odsud odjíždí autobus, kterým jsme jeli až do kláštera Lluc, kde máme zaplacený nocleh. Cesta autobusem je sama o sobě zážitek, díky serpentýnám a vyhýbání se protijedoucím autům. Dnes bývalý klášter Lluc nás velmi překvapil komfortem za celkem přijatelnou cenu. Celý areál je obrovský, samotná budova má 4 nádvoří. V jednom z nich a přilehlém křídle je internátní základní škola.
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2016
  • 182 zobrazení
  • 1
  • 00
Ráno jsme opustili klášter Lluc. V grilovacím parčíku u parkoviště jsme si uvařili snídani a vyrazili na sever do Pollençy. Cesta je relativně douhá a nepříliš pěkná. Měří "jen" 18 kilometrů ale se záteží 18 kg a ve 35°C to není tak úplně snadné. První část cesty vede kolem zavřeného refugia Binifaldo a stoupá nahoru na úžasnou vyhlídku na klášter a celé údolí. Pak trasa velmi mírně setupuje a nakonec vede podél silnice do Pollençy. V poledním vedru nic moc. Když jsme došli do města, zjistili jsme, že další nocleh, který zde máme, také v bývalém klášteře, je na kopci 300m nad městem. No nic moc v tom vedru. Kolega cestovatel byl za ten výstup na mě asi trošku naštvanej .-). Ale nakonec i to stálo za to. Ze zhora byl úžasný výhled.
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2016
  • 113 zobrazení
  • 1
  • 00
procházková a kolová trasa mezi Oldřichovem v Hájích a Hejnicemi
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • 30.4.2016
  • 35 zobrazení
  • 1
  • 88
nádherná první neděle v listopadu, nebylo sice moc teplo a byl vítr ale fotky se povedly
více  Zavřít popis alba 
15 komentářů
  • 1.11.2015
  • 63 zobrazení
  • 2
  • 1515
expediční dovolená, kdy jsme přešli Madeiru ze středu jižního pobřeží až na východ, přes střední část Madeiry ( Paúl da Serra, hřebenová túra pod nejvyšším vrcholem ostrova Pico Ruivo 1863m)
po příletu přesun autobusem do města Riberia Brava (město na pobřeží) a výstup až do setmění asi do 600 metrů, kde jsme přenocovali na příjezdové cestě k nějakému domu
děkuji Martinovi, že vydržel a nedal se navzdory ne zcela ideálnímu počasí a 17 kg batohu
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • srpen 2015 až březen 2016
  • 103 zobrazení
  • 1
  • 11

Nebyla nalezena žádná alba.

Adresa na Rajčeti

www.svarti.rajce.idnes.cz

Aktivní od

25. září 2011

Pohlaví

muž

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

neuvedeno

Mí oblíbení lidé na Rajčeti

Má oblíbená alba na Rajčeti

Moji fanoušci na Rajčeti (sledují mě)

reklama